O umělém bilingvismu, tedy takovém, kdy jeden rodič mluví na dítě svým nerodným jazykem, toho není mnoho napsáno. Ještě méně literatury a článků je ryze o intenčním bilingvismu v českém a slovenském prostředí. Pro účely své závěrečné práce na Univerzitě Karlově jsem mezi rodinami praktikujícími umělý bilingvismus spustila průzkum právě na toto téma. Dotazník se zaměřoval na ty úplně nejmenší děti, tedy děti do tří let, a přinesl zajímavé výsledky, o které se tu s vámi nyní podělím.
Jak to tedy vypadá v českých a slovenských rodinách, které se rozhodly vychovávat děti v jiném než rodném jazyce? Jaký je jejich minoritní jazyk? Kdo na děti mluví? A proč? A jaké má toto cizojazyčné působení výsledky?
Na dotazník odpovědělo necelých třicet rodin. Nejedná se tedy o nějaký reprezentativní vzorek populace, vnímám to spíše jako vhled do pomyslné jazykové kuchyně těchto rodin.
English, English, baby
Asi nikoho nepřekvapí, že nejčastější druhý jazyk je angličtina, bavíme se o 80 % dotázaných. O mnoho méně je to němčina, 13 % dotázaných, a zbytek tvoří případ mé rodiny, což je španělský jazyk. Důvod, proč si rodiny vybraly právě ten či onen jazyk, je hlavně to, že rodič řeč ovládá velmi dobře, má ji rád a chce ji předávat svým dětem. Rodiče, kteří mluví na děti anglicky, také vyzdvihovali jeho důležitost a světovost.
Ve většině případů je to matka, která na děti hovoří druhým jazykem. Poměr cizojazyčně mluvících matek vs. otců je 18:8. V některých případech mluví oba rodiče. Zajímavé ale je, že na dotázané děti nehovoří žádná jiná osoba, třeba babička nebo strýc. Jsou to tedy vždy rodiče, kteří vedou umělou cizojazyčnou výchovu.
Zajímalo mě také, kdo jsou rodiče, kteří se pro tento jazykový styl výchovy rozhodli. V 85 % jsou to vysokoškoláci. Jsou opravdu zajímavých profesí, ale jedna profese je zastoupena v relativně vysoké míře, a to jsou překladatelé, lektoři nebo učitelé, zkrátka ti, kteří jsou profesně spjati s jazykem.
A proč? Proč na děti takhle mluvíte?
Jestli jste se setkali s někým, kdo na děti mluví svým nerodným jazykem nebo to sami děláte, jistě jste se chtěli zeptat nebo jste dostali otázku: A proč? Mě to také zajímalo. Odpovědi byly samozřejmě různé, ale často měly společného jmenovatele a tím bylo:
dobrý vztah rodiče k druhému jazyku, rodiče jazyk baví
chtějí, aby dítě skrz jazyk poznalo jiné kultury
věří, že tímto dávají dítěti do života velký dar, ve znalosti druhého jazyka vidí do budoucna velkou výhodu
nejvíce rodiče citují, že takto se dítě naučí jazyk zcela přirozeně, bez námahy a velkou motivací pro rodiče je, že dítě bude bilingvní
A kdy to začalo?
Polovina dětí byla působení cizího jazyka vystavena hned od narození. Rodičům to tak v tu dobu přišlo nejvíce přirozené. U dětí, na které rodiče začali mluvit později, rodiče uvádějí, že to bylo v okamžiku, kdy měli pocit, že dítě jazyk již vnímá a reaguje na něj.
A jak to jako u vás doma chodí?
Přiznám se, že nejvíce mě zajímalo, jak taková jazyková výchova v rodinách probíhá, jaké metody a nástroje používají, jaká je denní rutina.
Žila jsem totiž v domnění, jistě ovlivněna spoustou odborných článků, že to mají skvěle promyšlené a bezvadně naplánované. Tak to přece všude psali, že to tak má být…
Metoda? Nejlepší žádná.
Proto bylo pro mě největším překvapením, že nejčastěji používaná metoda je vlastně žádná metoda, konkrétně tak odpověděla polovina rodičů. Někteří rodiče, kombinují situační bilingvismus (druhý jazyk používají v předem stanovených situacích nebo se pojí s určitým časem a místem) a žádnou metodu.
Ti, kteří praktikují metodu OPOL, tedy že na dítě mluví jeden rodič výhradně jedním jazykem, jsou v této metodě striktní a až na jednu výjimku ji s ničím nekombinují.
Situačnímu bilingvismu je vystavena třetina dětí.
Jedna maminka uvedla, že mluví s dítětem druhým jazykem, když jsou spolu samy.
Zajímavé je, že i přesto, že každý rodič hodnotí jinou metodu, zmiňují podobné plusy:
je to pohodlné
jasné a přirozené, kdy a jak se mluví
je to efektivní
Knížky, knížky a nějaká písnička k tomu… nejlépe na videu
Ptala jsem se, co rodiče v rámci své cizojazyčné výchovy nejvíce používají za pomocníky. V obecné rovině jednoznačně převládají knihy. Spousta rodičů také uvedla, že díky nim s cizím jazykem s dětmi začínali. Daleko za nimi jsou písničky. Co mě osobně překvapilo, je relativně vysoké zastoupení obrazovek (video, aplikace,..), používá 86 % rodičů, které bych u tak malých dětí nečekala. Ale myslím, že výsledky jsou přeci jen zkreslené faktem, že reálně jsou děti starší a rodiče se snažili odpovědi vztáhnout k období do tří let. S tím může souviset i, z mého pohledu, nízká obliba říkanek, které jsou jinak (zvlášť v českém prostředí) v tomto věku tak oblíbené a konkrétně anglický jazyk jich nabízí celou řadu.
A co kontakt s živým jazykem? Mají děti možnost si jazyk vyzkoušet s rodilými mluvčími?
Děti do živého kontaktu s cizinci nebo že jdou na playdates (hraní si s dětmi v cizím jazyce), přichází velmi málo, a to i přesto, že několik rodičů ohodnotilo, že je to nástroj, který nejlépe funguje, ale vlastně ho používají v malé míře.
Pokud ale již mají možnost mluvit s rodilými mluvčími, tak je to prostřednictvím rodiny či známých, jejichž rodný jazyk je minoritní jazyk dětí. Děti se také schází s dalšími rodinami, které taktéž praktikují umělou bilingvální výchovu a setkání probíhá v minoritním jazyce.
Překvapila mě malá návštěvnost kulturních cizojazyčných akcí. S ohledem na to, že pro 80 % dětí je druhý jazyk angličtina, v které bývá nabídka kulturních akcí poměrně vysoká. Velká města, v popředí s Prahou, nabízí pravidelné divadelní a filmová představení nebo čtení dětských knížek ve veřejných knihovnách. Nabídka se s jinými jazyky nedá srovnat. Mohu referovat o španělském jazyce, kde tato možnost osciluje kolem nuly.
Zajímavé jsou odpovědi, které se skrývají pod kolonkou jiný kontakt s živým jazykem. Rodiče například uváděli:
Hraní si s loutkou nebo maňáskem
Rádio, poslech písní a pohádek, videa
Cesty do zahraničí a tamní interakce
Kamarádi suplující rodilého mluvčího
Jazykový kurz
No, a jak na tom ty děti jsou? Co umí?
Výsledky dvoujazyčné výchovy jsou logicky u každého dítěte (i ve stejné rodině) velmi odlišné v závislosti na tolika proměnných (věk dítěte, intenzita užití jazyka, určitý cit a talent pro jazyky obecně, atd.), nicméně rodiče se při odpovědi na otázku, jaké výsledky se svou umělou cizojazyčnou výchovou zaznamenávají, často shodovali v následujícím:
Předně se rodiče zdají být s výsledky svého jazykového působení na dětech spokojeni, což považuji za velmi důležité v následné zpětné motivaci pokračovat dále.
V zásadě všechny děti druhému jazyku rozumí adekvátně svému věku.
Valná většina dětí druhý jazyk aktivně používá, mluví ve větách.
Ostatní děti opakují slova v druhém jazyce, ale nemluví .
Dle hodnocení rodičů se tedy dá říci, že tyto děti už jsou nebo v blízké budoucnosti mají potenciál být plně bilingvní.
A proč to jako vlastně děláte?
Rodiče, kteří vychovávají děti v cizojazyčně, tuto otázku již slyšeli mnohokrát, mě také zajímala. Ptala jsem se, v čem vidí hlavní přínos tohoto jazykového stylu výchovy.
Všichni rodiče do jednoho uvedli, že si cení hlavně jazykových znalostí dítěte.
65 % uvedlo, že bilingvální výchova má pozitivní vliv na psychický rozvoj a komunikační dovednosti dítěte.
43 % rodičů oceňuje, že díky tomuto stylu jazykové výchovy se sami udržují, ba zdokonalují v cizím jazyce a 26 % rodičů říká, že díky bilingvální výchově je čas strávený s dětmi velmi intenzivní a užívají jej spolu.
A na závěr
Jak jsem uvedla na začátku, nejedná se o shrnutí umělého bilingvismu v Čechách a na Slovensku, ale o nahlédnutí do jazykové výchovy těchto rodin, které se průzkumu účastnily. Za to jim patří velký dík.
Pro mě osobně analýza odpovědí byla velmi inspirující. Rodiče se jednoznačně shodují na tom, že je to náročný styl výchovy, především pro ně samotné, ale rozhodně stojí za to. Pro děti je to velký dar do života a já toto vnímám, že to je nejen plus pro děti, ale vlastně pro celou společnost. Děti díky perfektní znalosti jiného jazyka spolu s ním dostávají neustálý trénink svého mozku (což dle vědců má vliv na pozdější příchod stařecké demence nebo Alzheimerovy choroby), znalost jiné kultury a tím i jistou otevřenou mysl. A s otevřenou myslí přichází tolerance, která spolu se znalostí jiných jazyků přináší lepší pochopení mezi kulturami a propojuje pozitivně celý svět.