Vyhledat
  • Barbora Kalvach

Španělská domácnost i bez Španěla

Aktualizováno: kvě 17


Tak přesně to jsme my. Česká rodina, s pražskými kořeny přes několik století z obou dvou stran. Jen máma mluví na děti španělsky. A ne vždycky. A jaký je výsledek? Obě děti jsou plně bilingvní.


Než jsme se s manželem poznali, každý z nás nějakou dobu žil v cizí zemi a spolu jsme procestovali pak svět. Několikrát jsme podnikli velké cesty, ta největší byla do Latinské Ameriky, kde jsme byli přes půl roku. Tam se můj muž naučil základy španělštiny a od té doby mi říká, že je vlastně rodilý mluvčí, jenže má latinskoamerický dialekt a přízvuk, tak proto mu nerozumím.


Když do našeho života přišly děti a s nimi můj nápad mluvit na ně španělsky, přijal to s nadšením. A dále s nadšením zvládá, že děti používají některé výrazy pouze ve španělštině nebo ho nutí v ní si hrát. Největší výzva zatím byla, že manžel musel určité, relativně dlouhé období, každý den ztvárňovat naší honduraskou kamarádku a syn ho nutil nejen mluvit španělsky, ale ke všemu ještě v ženském rodě :-)


A jak to vypadá u nás doma?


Španělskou část domácnosti vedu u nás já. A není pouze španělská. Není to možné. A to hned z několika důvodů: ten hlavní je, že manžel nemluví tak, abychom mohli mluvit všichni. Rozumí nám, ale na plynulou konverzaci to není. A ten druhý je, že čeština je u nás v rodině důležitá, my jako rodiče ale i prarodiče našich dětí rádi používáme bohatý slovník, rádi si hrajeme se slovy, vytváříme slovní hříčky nebo rýmy, a tak má u nás čeština výsostné místo. Ale výsostné místo má i ta španělština. S legrací o sobě tvrdím, že část mého já je hispánská. Což je vlastně důvod, proč na děti mluvím španělsky: aby mě znaly celou - českou i španělskou.


Na děti jsem začala mluvit ještě když byly v bříšku, u prvorozeného syna to byla spíš legrace, takový jazykový experiment, ale u dcery už to bylo záměrně, už tam začínala naše cizojazyčná výchova.


S dětmi mluvím nejčastěji španělsky, když jsme samy nebo děláme nějaké specifické aktivity. Tomu se říká situační bilingvismus, tedy takový, že cizí jazyk je používán ve specifických situacích, které jsou navázány na místo, čas, osobu nebo nějakou aktivitu. Děti mají rády řád, díky němu vědí, co bude následovat, jaký bude rytmus dne a nemusí být jen ve vleku dospělých. Proto většina našich španělských chvilek je vázána na nějaký rituál.


Nejraději mám čtení knížek. Sama moc ráda čtu a ráda čtu i dětem. Pokud si nepřinesou svoji českou knížku, sahám vždy pouze po španělských. Máme už vytvořený svůj rituál: sedneme si všichni spolu, přikryjeme se dekou a já čtu. Děti poslouchají, ukazují prstíkama do knížky, obracejí stránky a po přečtení jedné vybírají další knížky. Děláme to každý den, máme vždy u sebe několik knížek a pro mě je to nádherný čas, kdy jsme opravdu spolu.





Také dětem ráda zpívám, nevím, pro koho je to příjemnější, protože žádná velká zpěvačka nejsem, ale děti vypadají, že to mají rády a já tím občas pouštím páru ven, když už je toho moc. Každý rodič tento stav dobře zná.. Děti někdy zpívají se mnou nebo doplňují konce rýmů. Stejně tak je to třeba s básničkami. Ty mám obzvláště ráda, neb s sebou nesou bohatý slovník, vše je krásně slyšet a žádné slovo se nezkomolí melodií, což se u písniček může stát. Naše česká kultura má takových říkanek nespočet, jenže ta hispánská pomálu. Španělé preferují písničky. A tak občas skládám svoje vlastní, chystám se s nimi vydat malou knížku, tak mi držte palce, aby to dopadlo .-)

Také spolu hrajeme různé hry: na schovku, na babu, skládáme puzzle, kreslíme, výtvarničíme, jen u toho mluvíme španělsky. Jde to snadno, protože děti jsou na španělštinu zvyklé a mají ji už jako svůj rodný jazyk. Ne vždy tomu bylo tak, měli jsme pár odmítavých období, ale o tom zase příště.



109 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše