Jak se to tak stane, že na děti mluvíte cizím jazykem

Ještě než jsem měla děti, proběhla mi hlavou myšlenka, že bych na ně mohla mluvit španělsky. Španělštinu jsem totiž dlouho před dětmi měla velmi zarytou pod kůží a i v Čechách žila svůj hispánský život. Říkala jsem si, jak by přeci bylo skvělé, kdyby měly španělštinu jako rodný jazyk.

Ale upřímně — v hloubi duše jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Navíc, když jsem se s tímto nápadem svěřila své mámě, řekla mi, že jsem blázen a že je to blbost. Tak jsem to zahodila do škatulky svých bláznivých nápadů a žila si dál.

Syn se narodil

Pak se narodil můj syn. V rámci zabavování jeho i sebe jsem na něj začala mluvit španělsky. Španělština mi je velmi přirozená a vzhledem k tomu, že takhle malé miminko reaguje spíš na hlas a výraz v obličeji, nepřišlo mi to vůbec divné. Měli jsme spolu své španělské chvilky — nejčastěji mezi kojením, kdy jsem mu zpívala, povídala mu, jak se mám, a prostě s ním různě blbnula.

Brzy mi ale došel repertoár, tak jsem začala brouzdat po internetu — hledala písničky, básničky, dětské říkanky. Informací bylo tehdy dost málo, a tak nezbylo než zkusit metodu pokus-omyl. Hodně mi pomohly mezinárodní FB skupiny — hlavně pocit, že v tom nejsem sama. Dozvěděla jsem se také, že to, co vlastně dělám, se nazývá umělý bilingvismus — tedy takový, kdy vytváříte umělé podmínky, abyste dítě „překlopili" do cizího jazyka.

Nemluvila jsem pouze španělsky — ani by to nešlo, protože manžel je Čech. A tak jsem si vytvořila čas, místa a činnosti, při kterých jsem mluvila španělsky. Tomu se říká situační bilingvismus: nemluví se vždy cizím jazykem, ale pouze v určitých situacích. Nejčastěji jsme mluvili španělsky, když jsme byli sami bez táty.

Ono to opravdu funguje

Když jsem viděla, že pár měsíční syn reaguje na španělštinu adekvátně svému věku, byla to pro mě ohromná vzpruha: On mi fakt rozumí! Ono to má opravdu smysl! A tak jsem se do toho ponořila víc — začala mluvit častěji, nakupovat španělské knížky, nutit své bezdětné španělské kamarády, aby se rozpomněli na básničky z jejich dětství a nahrávali mi je do hlasové zprávy.

S příchodem dcery jsem začala mluvit ještě více. Syn mezitím rozuměl v podstatě všemu španělsky — holčička se tedy narodila do zavedené „španělské" domácnosti. Jejím jazykovým vzorem se stal i starší bratr, nejen já.

Našli jsme si svůj rytmus dne, kdy jsme mluvili pouze španělsky, a místa, kde jsme mluvili jen naším druhým jazykem. A také jsme si našli španělské kamarády, aby děti viděly, že jsou i jiní lidé, kteří tímto jazykem hovoří.

Co z toho mám já

Cizojazyčná výchova mě začala velmi bavit a dává mi velký smysl. Ale ze všeho nejvíce si vážím toho společného času. Přiznám se, že pro mě je velmi důležitá a dávám ji često přednost před spoustou jiných věcí. Raději si sednu s dětmi nad španělskými omalovánkami, i když vím, že musím naložit pračku nebo připravit něco do práce. Ono to na mě počká — ale děti o to mají zájem teď.