Vyhledat
  • Barbora Kalvach

Jak se to tak stane, že na děti mluvíte cizím jazykem

Ještě než jsem měla děti, tak mi proběhla hlavou myšlenka, že bych na ně mohla mluvit španělsky. Španělštinu jsem totiž už dlouho před dětmi měla velmi zarytou pod kůží a i v doma v Čechách žila svůj hispánský život. Říkala jsem si, jak by to bylo přeci skvělé, kdyby měly španělštinu jako rodný jazyk. Ale upřímně, v hloubi duše jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu… Navíc, když jsem se s tímto svým nápadem svěřila svojí mámě, řekla mi, že jsem blázen a že je to blbost... Tak jsem to zahodila do škatulky svých bláznivých nápadů a žila si dál…


Pak se narodil můj syn. Poslední týdny před jeho narozením jsem mluvila více španělsky než česky a tak mi tak nějak po prvotním oklepání se, že můj život je zcela jiný, přišel tento můj nápad znovu na mysl.


V rámci zabavování jeho i sebe jsem na něj začala mluvit španělsky. Španělština mi je velmi přirozená a vzhledem k tomu, že takhle malé miminko reaguje spíš na hlas a výraz v obličeji, nepřišlo mi to vůbec divné. Měli jsme spolu své španělské chvilky, nejčastěji mezi kojením, kdy jsem mu zpívala, povídala mu, jak se mám (taková mimi psychoterapie) a prostě s ním různě blbnula. Brzy mi ale došel repertoár, tak jsem začala brouzdat po internetu… hledala si písničky, básničky, dětské říkanky. A taky vlastně jak na to. Informací bylo dost málo, a tak nezbylo, než prostě zkusit metodu omyl. Nejdříve jsem byla ráda za cokoli, co jsem našla, později jsem už začala poznávat, co je dobrý tip, co funguje, co je hezká básnička, co je fajn písnička, co se synovi líbí a co zas ne tolik. Hodně mi pomohly mezinárodní FB skupiny, občas tam byl nějaký fajn tip, ale asi nejvíc mi pomohl pocit, že v tom nejsem sama, že podobnou věc dělá docela dost rodičů po světě. Taky jsem se dozvěděla, že to co vlastně dělám, tomu se říká umělý bilingvismus, tedy takový, kdy vytváříte umělé podmínky, abychom překlopili dítě cizím jazykem.


Nemluvila jsem pouze španělsky, ani by to nešlo, protože manžel je Čech a španělsky leccos umí, ale na to, abychom měli pouze španělsky mluvící domácnost, to není. A tak jsem si vytvořila čas, místa a činnosti, při kterých jsem mluvila španělsky. Tomu se zas říká situační bilingvismus, tedy takový, že se nemluví vždy cizím jazykem, ale pouze v různých situacích. Nejčastěji jsme tedy mluvili španělsky, když jsme byli sami bez táty.


Když jsem viděla, že pár měsíční syn reaguje na španělštinu adekvátně svému věku, byla to pro mě ohromná vzpruha: On mi fakt rozumí! Ono to má opravdu smysl! A tak jsem se do toho ponořila víc: začala mluvit častěji, začala nakupovat španělské knížky a obtěžovat své známé, aby mi je vozili ze Španělska, hledala si další a další písničky a říkadla, nutila své bezdětné španělské kamarády, aby se rozvzpomněli na jejich oblíbené básničky a písničky z jejich dětství a nahráli mi je do hlasové zprávy a já se to všechno učila. Několikrát jsem klesala na mysli, co všechno v té španělštině neznám, protože dětský slovník je tak jiný. V tom mi zas pomohlo založit WhatsApp skupinu s maminkami z celého světa, kde byly jak rodilé mluvčí, tak i maminky mluvící na své děti španělsky, a tam jsme si psaly vzájemně dotazy, jak se co řekne: rozbité koleno, vyměnit plenku, chrastítko,...zkrátka to, co jste předtím nikdy nepotřebovaly.


S příchodem dcery jsem začala mluvit ještě více, najednou mi to o to víc dávalo smysl. Už jsme na to byli tři a hlavně syn v podstatě rozuměl všemu, co jsem mu španělsky říkala. Holčička se tedy narodila už do zavedené “španělské” domácnosti a její španělský jazykový vývoj kopíruje ten český. Našli jsme si svůj rytmus dne, kdy jsme mluvili pouze španělsky, našli jsme si místa, kde jsme také mluvili jen naším druhým jazykem a také jsme si našli španělské kamarády, aby děti viděly, že jsou i jiní lidé, kteří hovoří tímto jazykem. Myslím, že řád a rituály jsou pro děti hodně důležité a dává jim to jistotu v tom, že vědí, co bude následovat.


Cizojazyčná výchova mě začala velmi bavit, dává mi velký smysl, ale ze všeho nejvíce si vážím toho společného času, co jsme spolu. Přiznám se, že je pro mě velmi důležitá a tak ji dávám často před spousta věcmi přednost. Raději si sednu s dětmi nad španělskými omalovánkami nebo spojovačkami i když vím, že musím naložit pračku nebo připravit něco do práce. Ono to na mě počká, ale děti o to mají zájem teď a já jsem pak vždycky ráda, že jsme ten čas trávily opravdu spolu.


62 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše